Michal Müller

Výraznější rozvoj sklářství nastal v druhé polovině 17. století, kdy se začaly zacelovat rány zasažené dlouholetými válkami. Obchod se rozběhl, huťmistři měli tolik práce, že sotva mohli stačit. Zaplatili dluhy a nabývali značného jmění. Proto když se sklářští mistři roku 1687 ucházeli o obnovení starých výsad, vimperský hejtman Jan Karel Gube se za ně sice u vrchnosti přimluvil, ale vzhledem k jejich rostoucím příjmům od nich zároveň žádal zvýšení poplatků. Tak kupříkladu huťmistr z Janouškovy huti musel místo původních 9 zlatých odváděl 75 zlatých činže, ač se vymlouval na špatné obchodní spojení a daleký dovoz písku a křemene.

Největší rozkvět zaznamenaly zdejší hutě koncem 17. a počátkem 18. století. Tehdy si podboubínská sklárna, jmenovitě Janouškova, získala světovou pověst. Vyrábělo se sklo sprosté (běžné, obyčejné), kopové, barevné, smaragdové, duté, brejlové, korálkové, zrcadlové, rubínové a křídové. Ze sklářů se stávali odborníci, sklo se vyváželo takřka do celého světa – i do Ameriky – a mělo slavnou pověst.

Nejvýznamnější a ve světě nejproslulejší se stala huť Michlova na Helmbašském potoku, přejmenovaná z huti Janouškovy (původně Zíkovy) po nejvýznamnějším skláři, huťmistru Michalu Müllerovi. Tomu se v roce 1683 podařilo objevit výrobu krásného bílého skla, podobného horskému křišťálu, jemuž dal jméno sklo křídové. Toto Müllerovo sklo s vysokým jasem a jiskrností bylo naprosto čiré a tvrdé, a proto se v něm dobře uplatňovaly hlavně broušené a řezané ozdoby. Jeho uvedením na evropský trh byl rozhodnut v jeho prospěch dlouholetý konkurenční zápas mezi sklem českým a benátským. Do té doby převládalo na světových trzích sklo benátské, vyhledávané pro vysokou uměleckou hodnotu, křehkost a eleganci zejména křídlových pohárů, nitkovaných i jemně síťkovaných ohárů podobných krajce. Huťmistr Michal Müller měl ještě další úspěch: jako první ze šumavských hutí zavedl výrobu rubínového skla bez přísady zlata, pouze za použití kysličníku měďnatého.

Ve 20. letech 18. století však došlo k prudké krizi v odbytu všech sklářských výrobků. V té době totiž vznikalo v celé zemi množství skláren, zejména kolem Prahy, nabídka převážila poptávku a cena výrobků prudce klesala. To vše dolehlo i na podboubínské skláře a jejich situace se navíc zhoršila tím, že Eggenberkové přestali ztrátovému sklářství přát – cena lesa pro ně byla důležitější. To byl počátek konce slávy boubínských hutí.