Petr Vok z Rožmberka (*1539 +1611)

Jako mladší bratr rožmberského vladaře žil Petr Vok po dlouhá léta ve Vilémově stínu. Počátkem 60. let 16. století vstoupil do služeb českého krále Maxmiliána II., jako králův komorník. V prosinci 1562 roku podnikl dlouhou a zajímavou cestu po severozápadní Evropě. Do Krumlova se vrátil až koncem dubna 1563, tato cesta velmi výrazně ovlivnila politické a náboženské dozrávání dospívajícího Petra Voka. Po Vilémově smrtí 1592 se stal rožmberským vladařem. Převzal rozsáhlý a silně zadlužený majetek. Počátkem roku 1594 byl jmenován vrchním velitelem českého stavovského vojska v očekávaném tureckém útoku na Komárno. Tato nevděčná funkce mu byla vnucena, musel se potýkat s nedostatky v zásobování, financích a vojenské kázni. Blížící se zima odradila Turky od pokračování tažení, české vojsko naštěstí do bojů nezasáhlo. V listopadu se Petr Vok vrátil domů, nepřinesl vavříny, ale nabyl důležitou zkušenost, že se musí na obranu svého dominia důkladně připravit, finančně i vojensky. Petr Vok se neobracel jen k náboženství a politice, ale také k vědě. Vladařovo sepětí s vědou dokládá řada kalendářových příruček jenž mu věnovali lékaři, profesoři a spisovatelé. Finančně přispěl na druhé vydání, podstatně rozšířeného, nejpůvabnějšího díla renesanční botaniky - „ Mattioliho Herbáře aneb bylináře." Petra navštěvovali Tycho Brahe, Johannes Kepler věnovali mu latinský spis „O pevnějších základech astrologie", Jan Jessenius v úvodu knih „Pražská pitva" a „O lidských kostech" vzdává hold Petru Vokovi za podporu. To je jen výčet těch nejznámějších knih, které finančně podpořil. Petr Vok se stal mecenášem Karlovy univerzity. V Soběslavi založil školu, která měla vychovávat českou inteligenci v duchu vlastenectví a tolerance z této školy měla vycházet dobře připravená evangelická inteligence do praktického života nebo na další studia. Ve své závěti odkázal této škole svoji velkou knihovnu, aby tak sloužila veřejnosti. Jeho vůle se však nikdy nenaplnila. Po Petrově smrti, než se stačila škola náležitě rozvinout, tak zanikla.

V únoru 1580 si Petr vzal za manželku Kateřinu z Ludanic, dědičku velkého helfštejnského panství na Moravě. Čtyřicetiletý Petr a třináctiletá Kateřina, sirotek, dědička jmění, které spravoval hejtman Zachariáš z Hradce - ve svůj prospěch, na rozdíl od rodu Rožmberků, kteří spravovali sirotčí jmění s odpovědností a jako věc osobní cti. Jejich svatba byla největším hodokvasem snědlo se 24 volů, 156 telat, 121 skopců, 87 vepřů, 3600 raků, 11500 čerstvých, uzených nebo sušených ryb,

37 000 litrů vína, 30 000 litrů piva. Všemožná drůbež, zvěřina, ptactvo, vzácné koření, ovoce a cukrovinky.

Největší chloubou Petra Voka byla knihovna čítající okolo jedenácti tisíc knih. Každá byla opatřena jednotící vazbou z pergamenu, žluté nebo hnědé vepřovice na deskách vytlačeným rožmberským znakem a opatřena vlastnickou značkou. Rozsahem a kvalitou knihovny se mohl měřit s největšími evropskými sběrateli. Sbíral veduty, grafické listy, portréty panovníků a významných osobností, krajiny, alegorická témata, zeměpisné mapy, soubory hudebnin, skvosty uměleckého řemesla, klenoty, nádoby, zbroj, fyzikální přístroje, kompasy, hodiny, astronomické přístroje, minerály, rostlinné i zoologické preparáty. V zámecké zahradě pěstoval byliny, dřeviny. Do okolí Třeboně vysadil suchozemské želvy. Obklopoval se vzdělanými lidmi, ti spoluvytvářeli kulturní ovzduší Třeboně.

Na jaře 1611 trpěl král Rudolf II. těžkou psychickou chorobou a nebyl schopen rozumného uvažování, v této době pozval zahraniční vojsko do vlastní země. Byli to pasovští žoldnéři, kteří se živili a zabývali pleněním, vražděním a znásilňováním zejména vesnického obyvatelstva. Petr Vok obětoval svůj stříbrný poklad na vyplacení žoldu vojákům, aby uchránil jižní Čechy před drancováním. Právě tímto činem nejdůrazněji překročil omezený rámec své společenské vrstvy a celé předbělohorské doby a svou nevšední péčí o mírovou budoucnost Českého království si zajistil vděčnou památku příštích pokolení. Obnovení míru oslavovali na třeboňském zámku ještě v červnu, Petr Vok se těchto radovánek zúčastnil a snad ještě stačil vychutnat největší triumf svého života. Potěšil se svými sbírkami a naposledy onemocněl. V neděli 6.listopadu 1611 zemřel.

Do posledního dechu zůstal věren jednotě bratrské a Majestátu, jehož ochraně obětoval víc než kdokoli z jeho současníků.

Koncem ledna 1612 se konala třídenní smuteční slavnost začínala rozloučením v Třeboni 1.února byla rakev uložena do rožmberské hrobky v cisterciáckém kostele ve Vyšším Brodě.

V období třicetileté války padly umělecké sbírky do rukou hrabivým žoldnéřům, knihovna byla v roce 1647 přestěhována na Pražský hrad císařem Ferdinandem III. 1648 padla do rukou švédů i s rudolfínskou sbírkou. Většina sbírek je v různých evropských zemích, jen malá část se v 19. století k nám vrátila, velká část rožmberské knihovny je uložena v Královské knihovně ve Stockholmu. Šťastnější osud měl rožmberský archiv, o ten neměl nikdo zájem a tak se nám dochovalo nesmírné bohatství dokumentů .

Podle knihy Václava Březana „Životy posledních Rožmberků"

zpracovala Milena Smolová - vedoucí muzea